Také druhý den konference se odbýval v zaběhaných kolejích. Nejprve se dostalo na představení dalšího partnera konference, Intelu, a jeho hardwarové podpory uživatelům SolidWorks. Poté přišla na řadu ocenění beta-testerům verze 2013, jejichž pomoci si vývojáři velmi cení. Jsou hodnoceni testeři z řad prodejců i zákazníků a počítá se jejich zapojení také podle testovaných produktů, programu SolidWorks, Simulací a celkového podnikového balíku SolidWorks. Nejpilněji testujícím zákazníkem ve všech zmíněných kategoriích byl Masanobu Higashino.

I další pokračování by vícenásobní účastníci SWW už mohli ohlašovat dopředu. Richard Doyle seznámil přítomné s narůstajícím počtem skupin zapojených do uživatelské sítě SolidWorks. Ocenění pojmenované po Michelle Pillers získala za rok 2012 v jednotlivcích Anna Wood z Phoenix Metro SolidWorks Group. Uživatelskou skupinou roku se stala stále se rozrůstající SolidWorks User Group of New York City s vedoucím Mattem Rohrem. Že uživatelé SolidWorks jsou také lidé smrtelní, připomněla vzpomínka na Waynea Tiffaniho, který zemřel v loňském roce ve věku 57 let. Přitom v sále pomalu nezůstalo oko suché, tím spíš, že na scéně se při této příležitosti objevili synové Waynea Tiffaniho Michael a Josh, kteří předali ocenění The User Group Leader of the Year do rukou Peteru Fisherovi.

Na uklidnění rozjitřených citů byla aplikována „reklamní přestávka“ společnosti Lenovo a přešlo se k SolidWorks certifikacím, které letos slaví, stejně jako SWW, patnácté „narozeniny“. Není bez zajímavosti, že první verze certifikačních zkoušek CSWP v roce 1998 trvala osm hodin, stála 500 dolarů a výsledek byl znám za 2 až 3 dny. K termínu konání SWW 2013 bylo vydáno 19 000 profesionálních certifikací prodejcům a 70 000 uživatelům, tedy dohromady 89 tisíc certifikací.

S příchodem profesora Vijaye Kumara z Univerzity v Pensylvánii se obecenstvo v sále dostalo mezi roboty. Přednáška vlastně tak trochu volně navázala na prezentaci Jamese McLurkina na SolidWorks Worldu 2010 v Anaheimu. Ten se zde zabýval chováním robotů a jejich komunikací mezi sebou, přičemž při programování vycházel z přírodních principů a inspiroval se například chováním včelích rojů. Ovšem jeho roboty byly kolové kostky. Vijay Kumar představil roboty létající. Malé, mrštné quadrokoptéry, schopné dělat různé akrobatické letecké prvky a přitom se vyhýbat překážkám. Moc mě mrzelo, že to, na rozdíl od roku 2010, nebyla ukázka živá, ale jen filmová. Způsob letu robotů připomínal let vážky nebo celého roje vážek. A představte si je létat větší rychlostí mezi překážkami, než létají piloti v Red Bull Race. Ohromný zážitek. S podobnými roboty se počítá pro průzkumy při přírodních katastrofách, jako jsou zemětřesení nebo třeba při jaderných haváriích. Na filmu jsme mohli vidět průlety sesutým domem a také způsob stavby nových objektů z nosníků, připomínající stavební postup u amerických mrakodrapů. Největší ohlas ovšem měla filmová ukázka, kde programátoři naučili hrát roboty melodii z filmu o Jamesu Bondovi. Nebudu popisovat, najděte si to na YouTube. Nemusím připomínat, že pro návrhy robotů používá tým profesora Kumara samozřejmě SolidWorks.

Zástupci německé společnosti Festo pak představili své bionické projekty, mezi které patří bionický robot Elefant Trunk, jehož mechanika je, jak už název napovídá, inspirována sloním chobotem. Pneumatické písty v tomto zařízení svým způsobem simulují lidské svaly a tři ohebné „prsty“ na konci mohou jemně bez poškození uchopit i křehké nebo měkké předměty. Dalším projektem byla dálkově ovládaná robotická ruka, která kopíruje pohyby ruky operátora, který má navlečenou jakousi haptickou rukavici.
Třetí projekt vzbudil u obecenstva v sále největší nadšení. Byl jím bionický racek Smartbird, který ke svému letu používá jen pohyb křídel a trupu, bez jakýchkoliv nadnášecích médií. Dva nebo tři okruhy letu zvedly tisícovky diváků ze sedadel, aby mohly let sledovat, fotografovat a natáčet. Další ovace sklidil „pilot“, když mu racek přistál na ruce. Je s podivem, že tento projekt je v Americe téměř neznámý a že jej neznali ani někteří lidé z naší republiky, kteří na konferenci byli. V Evropě byl tento racek přitom představen už v roce 2011 na Hannover Messe.

Pro odpolední program novinářů byly připraveny dvě speciální přednášky. První se týkala CAM systémů a druhá modulu SolidWorks Electrical. Musím přiznat, že první pořad mě poněkud vyděsil. Až do chvíle vyhlášeného začátku to totiž vypadalo na typickou divadelní „přesilovku“. Tedy více účinkujících jak diváků. Už asi čtvrt hodiny před zahájením totiž byli v sále přichystáni zástupci devíti společností nabízejících CAM produkty a jeden moderátor. A to ještě na jedné ze zatím prázdných židlí pro diváky-novináře seděl šéf firmy SolidCAM Emil Somekh. Přesilovkou tato debatní akce zůstala až do konce, protože nás novinářů zde bylo asi tak deset. A tak i ze strany účinkujících v podstatě zůstalo jen na krátkém představení jednotlivých firem a jejich produktů a asi třech odpovědích na otázky z pléna. Musím přiznat, že mi stále není jasné, co chtěli pořadatelé tímto setkáním dosáhnout. Každý totiž samozřejmě vychvaloval svůj produkt, a pokud by se měla hodnotit aktivita, tak na tu by vyhrál zástupce SolidCAMu (na fotografii úplně vpravo), i když svého šéfa už mezi obecenstvem později neměl. Na druhou přednášku jsem chtěl odejít, protože už jsem zhlédl asi tři na stejné téma. Nakonec jsem zůstal solidární se zbylými novináři i s přednášejícími, ale nic nového jsem se nedozvěděl.

Úterý je vždy na SolidWorks Worldu dnem, kdy se pořádá večerní party pro všechny zúčastněné. Ani letos tomu nebylo jinak. Pro letošek byly vybrány Islands of Adventure, v nichž je k dispozici i nedávno dokončená atrakce Kouzelného světa Harryho Pottera. S kolegy jsme ji ohodnotili jako velmi vyvedenou. Tradičně bylo k dispozici výborné jídlo a pití, a přitom jsem nikde neviděl nikoho, kdo by vypadal, že přebral a byl nucen obsah svého žaludku uvolnit horní cestou. Navzdory i opravdu extrémním atrakcím typu Incredible Hulk Coaster. Prostě večer se vydařil a účastníci na něj budou jistě ještě dlouho v dobrém vzpomínat.