
Virtuální dvojčata mění způsob, jakým automobilky přistupují k opravitelnosti vozidel. Umožňují ověřovat servisní postupy, přístup k jednotlivým komponentům i potřebné nářadí ještě před vznikem fyzického prototypu. Požadavky servisu se tak mohou stát součástí konstrukčního vývoje, nikoli až problémem, který bude nutné řešit po uvedení vozidla na trh.
Konstruktér posune některou součást o několik centimetrů, aby získal více prostoru pro jiné zařízení nebo zjednodušil montáž. Z pohledu návrhu může jít o drobnou úpravu, která nijak zásadně neovlivní funkčnost vozidla ani jeho výrobu. O několik let později však stejná změna může znamenat, že servisní technik bude při výměně běžného dílu nucen demontovat několik dalších komponentů, použít speciální nářadí nebo věnovat opravě podstatně více času.
Podobné situace ukazují, že opravitelnost automobilu není pouze otázkou schopností servisního technika nebo kvality servisní dokumentace. Je do značné míry výsledkem rozhodnutí, která vznikají mnohem dříve, při návrhu konstrukce, rozmístění komponentů a volbě způsobů jejich upevnění.
Automobily přitom zůstávají v provozu déle než deset let, během nichž procházejí pravidelnou údržbou, opravami i výměnami jednotlivých dílů. Konstrukční řešení, která dnes vznikají ve vývojových odděleních automobilek, proto budou ovlivňovat práci servisů ještě dlouho poté, co se začne připravovat další generace vozidel.
Právě proto se stále větší pozornost věnuje možnosti posuzovat opravitelnost již během vývoje. Jedním z nástrojů, které tento přístup umožňují, jsou virtuální dvojčata propojující konstrukční data, jednotlivé konfigurace vozidla a simulace servisních operací.
Servisní technik vstupuje do vývoje dříve
Při vývoji automobilu se obvykle upřednostňuje funkčnost, bezpečnost, hmotnost, výrobní náklady a montážní proces. Otázky servisovatelnosti se často dostávají do popředí až ve chvíli, kdy je konstrukce z velké části hotová a vznikají podklady pro údržbu a opravy.
V takové fázi už ale bývá prostor pro změny omezený. Pokud například konstrukční řešení neumožňuje jednoduše vyjmout bateriový blok nebo je důležitý senzor umístěn za několika vrstvami obložení, nemusí být jeho přemístění po dokončení návrhu výrobních nástrojů prakticky proveditelné bez dalších nákladů.
Jiný přístup spočívá v zapojení specialistů servisního inženýrství přímo do konstrukčního procesu. Ti mohou nad aktuálními 3D daty posuzovat nejen funkci jednotlivých komponentů, ale také jejich přístupnost při údržbě, demontáži nebo výměně.
Co lze ověřit ještě před vznikem prototypu?
Virtuální simulace umožňuje posuzovat servisní zásah v podmínkách odpovídajících konkrétní konfiguraci vozidla. Vývojové a servisní týmy mohou předem prověřit například:
- Přístupnost komponentů: Zda se servisní technik dostane k opravované části a má dostatek prostoru pro ruce i potřebné nářadí.
- Postup demontáže: Které díly bude nutné odstranit a v jakém pořadí, aby bylo možné provést opravu.
- Potřebu speciálního nářadí: Zda postačí stávající servisní vybavení, nebo bude nutné připravit nový přípravek.
- Časovou náročnost opravy: Jak dlouho může servisní operace trvat a jak se její průběh změní při jiném konstrukčním řešení.
Výhodou je především načasování. Pokud se problém odhalí ve chvíli, kdy lze geometrii vozidla ještě upravovat, může konstruktér zohlednit požadavky servisu přímo v návrhu. Výsledkem tak není pouze dodatečně připravený postup pro obtížnou opravu, ale konstrukce, která s opravou počítá od samého začátku.
Několik centimetrů může změnit celý servisní postup
Význam včasného ověřování roste s konstrukční složitostí moderních automobilů a počtem jejich variant. Jednotlivé modelové řady se mohou lišit motorizací, výbavou, rozmístěním komponentů i dalšími technickými parametry, které ovlivňují přístup k servisovaným součástem.
Změna polohy jediného dílu proto nemusí znamenat úpravu pouze jednoho konstrukčního modelu. Může se promítnout do několika konfigurací vozidla, změnit pořadí demontáže, vyžadovat nové nářadí nebo zneplatnit již připravené servisní instrukce.
Když se změní konstrukce, musí na ni navázat také servisní data.
Pokud se tyto souvislosti řeší prostřednictvím oddělených datových souborů a samostatné dokumentace, znamená každá konstrukční změna rozsáhlou kontrolu navazujících podkladů. Čím více variant a úprav vzniká, tím obtížnější je zajistit, aby servisní postupy odpovídaly skutečné podobě konkrétního vozidla.
Řešení založená na digitální kontinuitě proto pracují s konstrukčními daty jednotlivých konfigurací a jejich návazností na servisní procesy. Změny lze následně promítat do servisních kusovníků, metod oprav, analýz časové náročnosti, simulací i pracovních instrukcí, aniž by bylo nutné každou informaci spravovat zcela odděleně.
Virtuální dvojče jako nástroj servisního inženýrství
Virtuální dvojče se v automobilovém průmyslu běžně spojuje s návrhem, simulacemi fyzikálního chování, výrobní přípravou nebo virtuálním zprovozněním. Stejná technologie však může sloužit také k přípravě budoucí údržby a oprav.
V prostředí DELMIA Aftersales & Customer Service lze využívat konfigurovaná konstrukční data včetně 3D modelů již během vývoje vozidla. Specialisté poprodejních služeb tak mohou ověřovat opravitelnost nad stejným digitálním základem, ze kterého vycházejí konstrukční týmy.
Jednou z důležitých oblastí je příprava servisního nářadí. Virtuální simulace umožňuje zjistit, zda lze konkrétní opravu provést pomocí stávajících nástrojů a zda je při jejich použití zajištěn potřebný pracovní prostor. Pokud standardní nářadí nevyhovuje, může být nové speciální vybavení navrženo a ověřeno přímo v kontextu konkrétní konfigurace vozidla.
Tím se omezuje riziko, že se potřeba speciálního přípravku objeví až ve chvíli, kdy je konstrukční řešení definitivní.
Propojení konstrukce s navazujícími procesy se věnuje také TECHNODAT, který firmám pomáhá zavádět platformu 3DEXPERIENCE® a řešení DELMIA. Společný datový základ umožňuje zohledňovat vedle požadavků výroby také potřeby budoucí údržby a oprav.
Od 3D modelu k aktuální servisní dokumentaci
Podobně lze přistupovat k tvorbě servisní dokumentace. Při využití modelově orientovaného přístupu vznikají ilustrace náhradních dílů přímo z konfigurovaných 3D konstrukčních dat. Servisní kusovníky, obrazová dokumentace a pracovní instrukce tak mohou zůstat ve vzájemném souladu i při postupném vývoji jednotlivých variant vozidla.
Propojené prostředí pomáhá především ve třech oblastech:
- Správa variant a změn: Servisní podklady lze průběžně aktualizovat podle konkrétní konfigurace vozidla.
- Opakované využití znalostí: Dříve ověřené servisní postupy a výsledky kontrol mohou sloužit jako základ pro další varianty.
- Automatizace rutinních činností: Specialisté se mohou více soustředit na odborná technická rozhodnutí namísto opakovaných kontrol a úprav dokumentace.
To má význam i pro samotné servisní inženýry. Ověřování opravitelnosti představuje odborně náročnou a časově nákladnou činnost, zejména při velkém množství variant a konstrukčních modifikací. Pokud systém převezme část opakujících se kontrol, mohou specialisté věnovat více času posuzování technických souvislostí, které skutečně vyžadují jejich zkušenosti.
Digitální kontinuita nekončí zahájením výroby
Propojení konstrukce a servisního inženýrství má význam také z pohledu životního cyklu vozidla. Informace vytvořené při vývoji mohou být využívány při přípravě a realizaci servisních operací, zatímco zkušenosti získané v dílnách se mohou zpětně promítat do dalších konstrukčních rozhodnutí.
Součástí takového prostředí mohou být nástroje pro plánování servisních činností, správu životního cyklu zařízení nebo pracovní instrukce využívající rozšířenou realitu. Ty mohou technikům pomáhat při provádění jednotlivých úkonů přímo na opravovaném vozidle.
Důležitá je zejména návaznost všech informací. Pokud konstruktér upraví součást, měl by být dopad změny dohledatelný také v navazujících servisních datech. Stejně tak mohou poznatky z reálného provozu upozornit vývojové týmy na problematické přístupy, komplikované demontážní postupy nebo potřebu upravit servisní metody.
Zkušenosti ze servisu jako zpětná vazba pro vývoj
Virtuální dvojče tedy nemusí sloužit pouze k ověření opravitelnosti před uvedením vozidla na trh. Pokud jsou servisní a konstrukční data vzájemně propojena, vzniká možnost využívat skutečné zkušenosti z oprav při vývoji dalších konstrukčních řešení. Opravitelnost se tak může stát průběžně zlepšovanou vlastností produktu, nikoli pouze jednorázově ověřovaným požadavkem.
Opravitelnost jako další konstrukční parametr
Při návrhu automobilu se dnes běžně posuzuje řada vzájemně souvisejících požadavků. Konstrukce musí splňovat bezpečnostní a funkční parametry, umožnit efektivní výrobu, respektovat hmotnostní omezení a současně vyhovět ekonomickým cílům projektu.
Opravitelnost by měla být součástí stejného rozhodovacího procesu.
Její význam přitom přesahuje samotnou délku servisního zásahu. Snazší demontáž může podporovat opětovné využití komponentů, omezovat množství odpadu a přispívat k principům oběhového hospodářství. Včasné ověření servisních postupů může současně pomoci omezit náklady spojené se záručními opravami a pozdějšími konstrukčními úpravami.
Pro automobilky je tak stále důležitější schopnost propojit konstrukční rozhodování s požadavky celého životního cyklu vozidla. Virtuální dvojče vytváří prostředí, ve kterém mohou konstruktéři a specialisté poprodejních služeb společně ověřovat, zda navržené řešení obstojí nejen při výrobě a provozu, ale také při budoucí údržbě.
Automobil totiž není dobře navržený pouze tehdy, když jej lze efektivně vyrobit a bezpečně provozovat. Důležité je také to, zda bude možné jeho jednotlivé komponenty rozumným způsobem opravovat a vyměňovat po celou dobu životnosti.
A o tom je vhodné rozhodovat v době, kdy lze konstrukci ještě změnit.
Článek byl zpracován na základě materiálu Barbary Renaud-Marcet „Vehicle Repairability Design with Virtual Twin Simulation“, publikovaného na blogu DELMIA společnosti Dassault Systèmes.
zdroj: www.technodat.eu