Ještě před de­se­ti lety byla od­po­věď jed­no­du­chá. CAD byl ná­stro­jem kon­struk­té­ra. Řešil ge­o­me­t­rii, se­sta­vy, vý­kre­sy. Ostat­ní pro­ce­sy bě­že­ly vedle něj. Dnes se však pro­stře­dí vý­vo­je změ­ni­lo na­to­lik, že otáz­ka udr­ži­tel­nos­ti sa­mo­stat­né­ho CAD sys­té­mu pře­stá­vá být aka­de­mic­kou de­ba­tou. Nejde o to, zda kon­krét­ní CAD ná­stroj fun­gu­je. Vět­ši­na z nich je tech­nic­ky vy­spě­lá a umož­ňuje vy­so­ce efek­tiv­ní mo­de­lo­vá­ní.

Otáz­kou je, zda izo­lo­va­ný CAD do­ká­že dlou­ho­do­bě ob­stát v pro­stře­dí, kde je klí­čo­vá práce s daty, kon­fi­gu­ra­ce­mi, změ­na­mi a me­zi­o­bo­ro­vou spo­lu­pra­cí.

CAD už není jen o modelování

Mo­der­ní vývoj pro­duk­tu je vý­raz­ně kom­plex­něj­ší než v mi­nu­los­ti. Me­cha­ni­ka, elek­tro­ni­ka, soft­ware, si­mu­la­ce, va­li­da­ce i vý­ro­ba dnes pro­bí­ha­jí pa­ra­lel­ně. Pro­dukt už není pouze fy­zic­kým ob­jek­tem, ale kom­bi­na­cí me­cha­nic­kých a di­gi­tál­ních funk­cí.
Sa­mo­stat­ný CAD řeší pri­már­ně tvor­bu ge­o­me­t­rie. To je jeho silná strán­ka. Slabé místo se ob­je­vu­je ve chví­li, kdy je po­tře­ba řídit změny na­příč týmy, pra­co­vat s va­ri­an­ta­mi a kon­fi­gu­ra­ce­mi, pro­po­jit kon­struk­ci s vý­ro­bou nebo ana­ly­zo­vat his­to­ric­ká data vý­vo­je.
Pokud jsou tyto ob­las­ti ře­še­ny mimo CAD pro­stře­dí, vzni­ká na­pě­tí mezi tech­nic­kým ná­vrhem a pro­ces­ním ří­ze­ním. CAD model pře­stá­vá být cen­t­rem ří­ze­ní vý­vo­je a stává se jed­ním z mnoha zdro­jů in­for­ma­cí.

Fragmentace dat jako dlouhodobé riziko

V řadě pod­ni­ků dnes vedle sebe fun­gu­jí CAD sou­bo­ry, lo­kál­ní úlo­žiš­tě, ta­bul­ky, e-mai­lo­vá ko­mu­ni­ka­ce a různé pod­půr­né sys­témy. Každý řeší část re­a­li­ty. Celek však často není sys­te­ma­tic­ky pro­po­jen.
Tato frag­men­ta­ce se ne­mu­sí pro­je­vit oka­mži­tě. Pro­blémy se ob­vykle ob­je­ví při vyšší kom­ple­xi­tě pro­jek­tu, při rych­lých změ­nách po­ža­dav­ků nebo při ge­ne­rač­ní ob­mě­ně týmu. Na­jed­nou není jasné, která data jsou ak­tu­ál­ní, kde je ulo­žen fi­nál­ní stav nebo kdo schvá­lil kon­krét­ní změnu.
Izo­lo­va­ný CAD v ta­ko­vém pro­stře­dí sice plní svou pri­már­ní funk­ci, ale není cen­t­rem da­to­vé­ho ří­ze­ní. A právě to je v roce 2026 klí­čo­vá otáz­ka.

Posun k platformní architektuře

Re­ak­cí na ros­tou­cí kom­ple­xi­tu vý­vo­je je po­stup­ný posun od čistě sou­bo­ro­vé­ho pří­stu­pu k plat­form­ní ar­chi­tek­tu­ře. U uži­va­te­lů CATIA V5 je tento vývoj pa­tr­ný zejmé­na v ná­vaz­nos­ti na pro­stře­dí 3D­EX­PE­RI­EN­CE, kde mo­de­lo­vá­ní není izo­lo­va­nou čin­nos­tí, ale sou­čás­tí šir­ší­ho da­to­vé­ho a pro­ces­ní­ho rámce.

V ta­ko­vém pro­stře­dí už 3D model ne­před­sta­vu­je sa­mo­stat­ný sou­bor, ale prvek ří­ze­né struk­tu­ry, která za­hr­nu­je sprá­vu změn, kon­fi­gu­ra­cí, verzí i vazeb na­příč pro­jek­ty. Tento kon­cept mění roli CADu, z ná­stro­je pro tvor­bu ge­o­me­t­rie se stává sou­část di­gi­tál­ní ar­chi­tek­tu­ry pod­ni­ku.

AI a tlak na kontext dat

Dis­ku­se o vy­u­ži­tí AI ve vý­vo­ji při­dá­vá další roz­měr. Ge­ne­ra­tiv­ní ná­vrhy a op­ti­ma­li­zač­ní al­go­ritmy jsou tech­no­lo­gic­ky atrak­tiv­ní, ale sku­teč­ný po­ten­ci­ál AI spo­čí­vá pře­de­vším v práci s his­to­ric­ký­mi daty, ana­lý­ze změn a vy­hod­no­co­vá­ní do­pa­dů roz­hod­nu­tí.
Ta­ko­vé scé­ná­ře však vy­ža­du­jí kon­zis­tent­ní da­to­vý model. Ne­sta­čí mít kva­lit­ní 3D ge­o­me­t­rii. Je nutné mít jasně ří­ze­né verze, kon­fi­gu­ra­ce a pro­ces­ní vazby. Pokud jsou tyto in­for­ma­ce roz­tříš­tě­né mimo CAD, stává se je­jich vy­u­ži­tí pro ana­ly­ti­ku slo­ži­té a ne­spo­leh­li­vé.

Traceabilita a odpovědnost

Ros­tou­cí re­gu­lač­ní po­ža­dav­ky i kom­ple­xi­ta do­da­va­tel­ských ře­těz­ců zvy­šu­jí tlak na do­hle­da­tel­nost. Ne­sta­čí vědět, jak pro­dukt vy­pa­dá. Je nutné vědět, proč byl na­vr­žen právě takto, kdo změnu schvá­lil a jaký měla dopad.
Sa­mo­stat­ný CAD ob­vykle ne­po­sky­tu­je pl­no­hod­not­nou pro­ces­ní stopu. Pokud je změ­no­vé ří­ze­ní od­dě­le­né od sa­mot­né­ho mo­de­lu, vzni­ká me­ze­ra mezi tech­nic­kou re­a­li­tou a do­ku­men­to­va­ným pro­ce­sem. V pro­stře­dí, kde je au­di­to­va­tel­nost stan­dar­dem, může být tato me­ze­ra zá­sad­ním ri­zi­kem.

Evoluce místo radikálního zlomu

To ne­zna­me­ná, že sa­mo­stat­ný CAD pře­sta­ne exis­to­vat. Ge­o­me­t­ric­ké mo­de­lo­vá­ní zů­sta­ne klí­čo­vou dis­ci­plí­nou. Otáz­kou je spíše jeho po­zi­ce v ar­chi­tek­tu­ře pod­ni­ko­vé­ho IT.
Rok 2026 prav­dě­po­dob­ně ne­při­ne­se re­vo­lu­ci, ale další krok evo­lu­ce. CAD zů­sta­ne zá­klad­ním ná­stro­jem kon­struk­té­ra, zá­ro­veň však bude stále více in­te­gro­ván do šir­ší­ho da­to­vé­ho a pro­ces­ní­ho rámce. Udr­ži­tel­nost už ne­bu­de de­fi­no­vá­na jen rych­los­tí mo­de­lo­vá­ní, ale schop­nos­tí za­pad­nout do di­gi­tál­ní­ho eko­sys­té­mu pod­ni­ku.

Sa­mo­stat­ný CAD může být tech­nic­ky vý­kon­ný. Dlou­ho­do­bě udr­ži­tel­ný však bude pouze tehdy, pokud se stane sou­čás­tí ří­ze­né da­to­vé ar­chi­tek­tu­ry, která pro­po­ju­je model, pro­ces i kon­text roz­ho­do­vá­ní.